Anailé - osikový přívěsek s ametystem

Potěcha pro oko i duši ? 

Ametyst - kámen s obrovskou ochrannou silou. Zahání negativní emoce a stres. Tiší strach, vztek, obavy a zlobu. Pomáhá v potýkání se se závislostmi, se soustředěním, v přijímání nových myšlenek i s uděláním rozhodnutí. Navíc silně podporuje intuici.

Posiluje věrnost a lásku. Dodává optimismus.

Osika je strom, který vytváří půdu pro stromy jiné (pionárská dřevina), ale sama následně nesnese přistínění, takže se dá na ústup a přenechává místo jiným. Je to takový strom samotář. Strom plný elegance, křehkosti a něhy. Šum jejích listů je jeden z nejdokonalejších zvuků, které dokáží uklidnit duši a uvolnit z mysli veškeré strachy a smutky. Báječná dřevina.

Velikost: cca 7x5,5,cm

Přívěsek pošlu s koženou šňůrkou pro zavěšení na krk.

֎ Mějte  na paměti, že naše šperky jsou ruční výrobou. Protože jsou vyráběné z přírodnin a každá má jiné vlastnosti, mohou mít šperky drobné nedokonalosti. Každý kus je tedy originál.

֎ Barevnost výrobku se může lehce lišit v závislosti na nastavení vašeho monitoru.

֎ Na všechny fotografie či popisky na mém prodejním profilu si vyhrazuji autorská práva. Pokud si je chcete vypůjčit, prosím uvádějte u nich mé jméno.

~ Na břehu jezera stála mladá osika. Štíhlá, vysoká, s hladkým kmenem a chvějícími se lístky. Žila v ní dryáda, mladá dívka s hladkou stříbřitou pletí, jasnýma zelenýma očima a vlasy z osikového listí ve zlaté barvě. Často sedávala u paty kmene a nohy si máčela ve vodě. Kochala se pohledem skrz korunu na nebe a se zalíbením vše pozorovala. V tom jezeře žil vodní muž. Sedával na ostrůvku z kamenů a pozoroval onu krásnou dryádu. Rád by ji oslovil, ale nevěděl jak, styděl se. Rybky si ho za to dobíraly, ale co měl dělat. Jednoho dne se ale osmělil. Zrovna svítilo slunce a nebe bylo jasné, hladina klidná jako zrcadlo. Skočil do vody a doplaval k ní. Vynořil se a s nesmělým úsměvem ji pozdravil. Dryáda byla překvapená, netušila, že v jezeře žije, nikdo jí o něm nikdy nevyprávěl. Měl téměř bílou pleť, světle modré vlasy a oči modré jako jezerní hlubina. Všimla si, že ve vlasech má zapletené rybí šupinky, které se na slunci krásně blyštily. "Dobrý den i tobě," oplatila mu úsměv. Dali se do řeči. Povídali si spolu dlouho, předlouho. Ze zeleného listí na osice se stalo žluté a oranžové. Modř oblohy se zintenzivnila, protože to na podzim obloha dělává. Ráno se nad jezerem vznášela mlha a všude bylo ticho. Teď se vodní muž zvedl a ponořil se do hlubiny. Dryádu to překvapilo, ani nestihla mrknout. Smutně svěsila ramena, tak hezky se jí s ním povídalo. Vrátila se do svého stromu. V noci zářil měsíc, když dřímající dívku vyrušilo volání. Vyšla z kmene a uviděla ho stát na břehu ve vodě. Zalévalo ho měsíční světlo a v ruce držel květ leknínu, který zářil. Podával jí ho. "Tímto květem ti slibuji věčnou lásku, má nejdražší Anailé," usmál se. Vstoupila za ním do vody a květ přijala. "S tímto květem přijímám vše co mi dáváš, Ereme," řekla dojatě. A od té doby je už nic nerozdělilo. ~