Jsem tady na Fleru pár dnů a vidím, že je tu fůra řemeslných výtvorů, často s uměleckým duchem - kovářské práce, malování, šití, pletení, paličkování, aranže, řezbářství, fotcení, no ledacos. Jen těch 3d tisků je tu nepatrně, možná se tu cítíme trochu nepatřičně, ale jak to já vnímám, 3d tisk je prostě řemeslo a zkusím vysvětlit proč. V průběhu psaní se to nějak roztáhlo a bude z toho seriál. A protože praktická ukázka je za tisíc slov, jsou v textu odkazy na mé zboží, kterého se ta či ona myšlenka týká.

Tvorbu beru z pohledu tří priorit, jejihž naplnění mne osobně uspokojí:

• Přesnost, kvalita, efekt, funkčnost - užitečnost výstupu
• Krásno, duchovno - vyšší přesah
• Čas - chci to mít co nejdřív za sebou

Není možné trefit všechny tři terče současně. Ani dva naráz se obvykle netrefí do černého. Jsou činnosti, kde je pochopitelné a často i účelné, že tlačíme na třetí prioritu - čas. Tuto kategorii necháme plavat; není to moc řemeslo, ale buď rutina, byť těžce vydřená, nebo lemplismus. Ukážeme si, že obě zbylé v 3d tisku najdeme.

3d tisk jsou vlastně dvě návazné, ale velmi odlišné disciplíny:

• Návrh modelu
• Příprava tisku a vlastní tisk
• + dokončovací práce a úpravy

To je stejné jako třeba u (ruční a zejména strojní) výšivky, nebo laserového řezání/gravírování. Tam také nejprve vznikne obrázek a pak je převeden do hmatatelného provedení. U strojní výšivky i laseru je navíc i fáze programování stroje, kde se určuje jak bude která čára či plocha ve výsledku působit. Výrobní automat to pak stvoří podle našeho zadání, ne podle svého. A málokdy to můžeme hned "dát z ruky".

Co všechno lze tisknout?

Než vůbec začnu cokoliv kreslit, musím se zamystel nad omezeními, která 3d tisk má. Nejde vytisknout všechno a ani to, co jde není mnohdy uskutečnitelné ve všech směrových orientacích. Případně to třeba nejde v jednom kuse a je nutné tisknout po částech. Takže ještě než se putím do práce si musím ujasnit zda to vůbec půjde a jak to bude natočené v tiskárně. Obecné pravidlo je, že se hodí rovná spodní strana a vše co je nad se z ní plynule odvíjí pod nějakým rozumným úhlem - tedy žádné visící objekty v prostoru. Ono se to mnohdy nějak dá i tak, ale často za cenu náročného dopracování modelu po tisku, nebo za cenu estetickou.

Mimochodem, udivující množství gigantických soch ze starověku je dobře tisknutelné tak jak jsou. Tekutý kámen dnes umíme stejně jako románský cement. Divoké úvahy nechám na Vás...

Jak vybrat správný nástroj?

Pro přípravu modelů je k dispozici velmi široká paleta nástrojů, od ťukacích a klikacích určených spíše pro estetické modely po velmi propracovaná prostředí určená k návrhu průmyslových modelů jako jsou komponenty letaded, strojů i elektronických zařízení. V zásadě dnes není žádná sériová výroba bez poctivých 3d modelů - papírovým prknům už odzvonilo, i architekti už kreslí domy v CADu.

Vlastní návrh se odvíjí od toho, co je cílem, tedy buď se jedná o především funkční komponentu jako je speciální patka šicího stroje, náhradní čudlík ke sporáku, či krytka baterií v ovladači, co se dávno ztratila. Nebo nám jde v první řadě o estetiku, musí to být krásné. Případně naplňovat nějaké esoterické požadavky na tvary. Jsou věci, které jsou zároveň krásné i užitečné, mnohé s sebou nesou i nějaké poselství. Takže jako u každé jiné tvorby si musím ujasnit cíl a cestu, kterou k němu hodlám dojít. A stejně jako u každé jiné tvorby to mohu udělat buď pořádně, nebo halabala.

Jedním z nejpřístupnějších nástrojů, na které jsem narazil je SculptGL - jednoduchá aplikace, která se chová jako hrouda hlíny, ze které postupným patláním rozličnými nástroji vzniká digitální socha. Je to zajímavé, ale mne to pro běžné použití úplně neoslovilo - naopak na doladění modelů se mi líbí, vznikly v něm některé mé poškozené koleje.

Většina ostatních nástrojů pracuje se základními tělesy: koule, válec, krychle. Jejich vzájemnou polohou a natočením pak vznikne skoro cokoliv. Když to nestačí, dá se i odečítat - odečtu-li užší a nahoru posunutý válec od jiného, mám první vázu. Například celkem oblíbený TinkerCAD a řada podobných nástrojů - umožňují ledacos a už celkem pracují i s čísly. Tedy lze v nich vytvářet jak estetické, tak i prakticky funkční kousky, které někam pasují. V něm s oblibou tvoří můj starší (nyní devítiletý) syn.

Já používám především OpenSCAD, který neumožňuje nic naklikat. Namísto toho je plně programovatelný a dobře se v něm vytvářejí takzvané parametrické modely. Ty využívám k tvorbě všech kolejí - upravím požadovanou délku a pokud jsou mé rutiny správně, upravený model dřevěné koleje vypadne a funguje. Nebo taky ne a já se zanořím zpět do kódu a ladím... Například se dopočítávají pražce na kolejích tak, aby vždy byly na krajích dílku. Proto jsou na různě dlouhých kolejích trochu jinak od sebe, případně jinak široké. V tomto nástroji vznikly i 3D Piškvorky.

Ok, máme vybraný nástroj, co dál?

Jelikož jsem spíše technik, odložím na chvíli estetickou stránku. Než začnu tvořit, tak obvykle něco měřím, většinou posuvným měřidlem, neboli šuplerou. Každé měření opakuji a hledám dobrý průměr hodnot. No a dělám si u toho náčrtek s kótami tužkou na papír. V této fázi mi počítač jen komplikuje práci. Často pak ještě nějaký čas sedím s papírem a dělám další črty, vyjasňuji si jak které komponenty navrhnu, z čeho je poskládám. Teprve podle ručního náčrtu vytvořím první prototyp a pořádně si ho prohlédnu a proměřím. Doladím do míry, která je v dané situaci možná, abych pokud možno neplýtval plastem, ani energií při prvním tisku. Tahle fáze trvá různě dlouho. Jednou je to rychlovka na dvacet minut, jindy se s tím průběžně mazlím pár dnů a pořád se mi to nezdá.

Tedy většinou je pochopitelně cílem udělat model rovnou tak, aby byl první tisk přesně to ono, ale z řady důvodů to od určité míry potřebné přesnosti není možné.

V příštím díle se budeme věnovat předtiskové přípravě modelu.