Chtěla kabelku z vlněné plsti, nemohla žádnou sehnat, a tak se rozhodla si ji vyrobit. Díky pestrému dětství omotanému kolem ručních prací se Martina z cogito nemusela bát, že se v tomto světě ztratí. Letos její kabelky, tašky a doplňky ze 100% přírodní vlněné plsti a usně slaví desáté narozeniny! Jaký styl ji při tvorbě inspiruje a proč je kritika důležitá?

Řekněte nám něco o sobě. Jaká byla vaše cesta k tvoření?
Jmenuji se Martina. Jsem máma dvou kluků, manželka, kuchařka, chovatelka slepic a bernského honiče, a to všechno jsem z celého srdce ráda, ale nejraději jsem cogito. Jak to všechno začalo? Chtěla jsem si koupit kabelku z vlněné plsti, ale nešlo to. A když jsem objevila zdroj materiálu, rozhodla jsem se si ji vyrobit. Na klasické mašině pro švadlenky to nešlo, tak jsem si po několika měsících dlouhého rozhodování pořídila průmyslovou ramenovku – mašinu starou víc jak 40 let. K tomu useň na popruhy, doplnila potřebné nářadí k již stávajícímu a vymyslela jednoduchý střih. Začalo mě to bavit, tak jsem ušila další. A když jsem se dozvěděla o možnosti prodávat je na Fleru, zkusila jsem to. A byly pryč.

Na začátku to pro mě byla také možnost seberealizace. Začala jsem jako máma 1,5ročního prcka s ambicí sama za sebe něco dokázat. Název cogito vznikl z myšlenky udržet si spojení s mojí původní profesí vysokoškolského pedagoga, nepřestat myslet a díky tomu být. Po deseti letech cogito jsem opět i pedagogem. V současné době působím také na Ateliéru designu obuvi na UTB ve Zlíně.

Jakou technikou nejraději tvoříte? Proč to u vás vyhrála?
Nejsem moc trpělivá, takže třeba háčkování nebo vyšívání, to není nic pro mě. Šití je vcelku rychlá disciplína, obzvlášť když si k tomu přizpůsobíte vlastní vzory a šablony. Zkrátka to musí jít jednoduše a nejlépe hned. Teď to vymyslím a teď to taky zrealizuju.

Kde čerpáte inspiraci? Vyrábíte ráda na zakázku?
Architektura, přírodní materiály jako dřevo, kámen, vlna, len a barvy s tím spojené. Myslím, že tohle všechno tam někde v pozadí mám, když pak navrhuju své vlastní věci. Hodně mě inspiruje i jednoduchý přírodní skandinávský styl nebo japonský styl Natural Kei. Jednoduchost, účelovost a nadčasovost, to je můj cíl. Vyrábět na zakázku je tak trochu jako vystoupit z vlastní komfortní zóny. Je to výzva, která mě posouvá. Nejde ale vždy splnit přání zákazníka, musí to dovolit materiál a technologie.

Kdy a kde se vám tvoří nejlíp?
Abych mohla vytvořit něco nového, potřebuji mít v dílně uklizeno a užít si pár dnů nicnedělání. Zkrátka vyčistit si hlavu. Pak to teprve přijde. Začínám čmárat na papír a v hlavě si promýšlet, jestli to půjde ušít. Po 10 letech práce s vlněnou plstí a usní už vím, co mi dovolí, a co ne. Nápad může přijít kdykoliv a kdekoliv. Nejlíp ale když přijde v dílně a můžu ho hned realizovat a přesvědčit se, jestli bude fungovat.

Popište moment, kdy jste si uvědomila, že vaše tvorba už není „jen“ koníček.
On to vlastně nikdy koníček nebyl, spíš něco jako terapie nebo očista duše. Když děláte řemeslo a pracujete u toho rukama, musíte být prostě tady a teď. Že je to něco víc a že to má konkrétní podobu a cíl, jsem si uvědomila, když se prodalo víc kousků a když se začaly kabelky prodávat i v kamenných obchodech. To jsem si uvědomila, že je to „doopravdy“ a že bych se tím chtěla živit.

Co vám na vaší tvůrčí cestě nejvíce pomohlo?
Trpělivost mojí babičky a její ochota učit mě ruční práce byla asi tím základem všeho. Vyšívala jsem, pletla a šila na panenky. Malovala jsem na sklo, dělala Tiffany vitráže, vystudovala strojní průmyslovku a pak na vysoké škole obor Technologie obuvi a galanterie. Je dobré taky koukat, jak to dělají jiní, a občas si nechat poradit. Nemusíte dělat přesně to, co dělají ostatní, ale přijde chvilka, kdy si s něčím nevíte rady a najednou si na to všechno vzpomenete. Je to i o získaných zkušenostech. Řemeslo je o pokoře a dělání chyb, ty vás posouvají stejně tak, jako konstruktivní kritika. To všechno se ale může dít hlavně díky podpoře a trpělivosti mých nejbližších. Ti jsou pro mě nejvíc.

Na který svůj výrobek jste nejvíce pyšná a proč?
Myslím, že nemám jeden úplně oblíbený. Každý vznikl za konkrétním účelem nebo potřebou a vyvíjel se postupným procesem. Všechny zapadají do skládačky cogito. Jsou tam velké shoppery, menší kabelky i malá psaníčka, kapsičky a peněženky. Osobně ráda nosím batůžek „Volné ruce“, je lehký a velký tak akorát. Je pro nás všechny „anděly“, co držíme děti za ruce, neseme tašky s nákupem, nebo potřebujeme někoho obejmout. Moje zákaznice zase rády velkou kabelku s nastavitelným popruhem „Naširoko“ a psaníčka „Na provázku“ .

Když se ohlédnete zpátky za svojí kariérou, udělala byste něco jinak?
Cogito letos oslaví 10 let. Vznikalo a vyvíjelo se postupně, krok po kroku a vlastně je to tak, jak jsem si přála. Cogito je malá značka, kde mám prostor pro kreativitu a blízko k zákazníkovi pro zpětnou vazbu. Když se podívám zpátky, neměnila bych nic.

Do kterých Fler obchůdků chodíte potěšit oko?
Jsem tak trochu blázen na hrníčky, třeba ty od DIFFINGOCLAY. Okukuju šperky SOULjewellery, i když nejsem moc parádnice. Oblečení třeba od La femme Mimi a tkané věci od anniné. A pak tu jsou obchůdky spřízněných duší Tři buky, Ateliér Kůlna a JEN LEN ateliér.

Jak nejraději trávíte čas, když zrovna netvoříte?
Nejraději jsem na výletě s rodinou. Nejlíp když trvá několik dnů a je někde v přírodě. Když nemusím a nemůžu nic řešit a dělat. Anebo když jdu jen tak lesem se psem a zpracovávám všechny myšlenky. Když už jsou pryč, pak teprve zjistím, na kterém místě v lese zrovna stojím a začnu si užívat, jak všechno voní, fouká vítr, svítí slunce. Sednu si do trávy a s velkými díky koukám na kopce kolem.

Kde se ve své tvůrčí dráze vidíte za rok a kde za deset let?
Vlastně ani nemám konkrétní cíl. Všechno přichází postupně a vyvíjí se. Jedno malé přání ale mám. Malý krámek s dílničkou na náměstí… s velkou výlohou. Takové divadlo se dvěma jevišti.

Jakou radu byste dala začínajícím prodejcům na Fleru?
Život je krátký. Pokud to jde, dělejte věci, které vás baví, poctivě a s radostí. Váš čas za to stojí.