Být překladatelkou a sklářkou. Neobvyklý sen se kukii splnil a teď se kromě tlumočení zabývá i výrobou překrásných vinutých perel, ručně vyráběných barevných skleněných šperků. Jak se díky prokrastinaci dostat k životní vášni, co všechno sklářství obnáší, a spoustu dalšího se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Také jste jako děti tajně škrtali sirkami, opalovali papír, aby vypadal jako pergamen a v létě dělali ohýnky? Mě potkalo neuvěřitelné štěstí: hraju si s ohněm (že by pyromanka?), pouštím si plyn (to bude spíš závislačka) – a světe div se, nikdo mě nehubuje a dostávám za to peníze. Ba co víc, potkávám díky tomu inspirativní duše, z nichž se stávají přátelé, navštěvuji místa, o kterých se mi ani nesnilo, a život se stal nekonečnou vzdělávací institucí v oboru sklářství.

 

Dětství jsem přežila s jen lehce ohořelou ručičkou, a tak pokračuji v občasném opalování svých horních končetin vesele dál. Těší mě, když si lidé sednou ke mně ke kahanu a pozorují to kouzlo, když se ze skleněné tyčky stane zářivá tekutá koule, ze které se dá vytvořit tolik rozličných tvarů. Nejvíc mě těší děti mých kamarádek, když se vydrží dívat na výrobu korálku půl hodiny, ani nedutají a pak říkají svým maminkám: „Až vyrosteme, budeme pracovat se sklem jako teta Kačenka“.

     

Jak jste se dostala k tvoření?
Prokrastinací ve zkouškovém období. Znáte to, člověk by se měl učit a místo toho vycídí kuchyň. U mě to začalo morušovou marmeládou s koňakem. Studium se táhlo, kvantum navařených marmelád rostlo geometrickou řadou, a když už je nebylo kam dávat, napadlo mě v dalším zkouškovém období, že bych si mohla ozdobit vánoční stromeček takovými těmi krásnými staročeskými ozdobami z korálků. Oběhla jsem pár vetešnictví, nikde nebyly, tak jsem zakoupila první rokajlky a pustila se do jejich výroby. Mezitím se mi doma nakupily korálky, takže jsem splavně pokračovala ozdobováním sebe sama, příbuzenstva a kamarádek. Korálky jsem nakupovala při nájezdech do severních Čech a tam jsem objevila kouzlo ručně vinutých perel.

Začala jsem jimi vyšperkovávat svá dílka, ale brzy mi nabídka nestačila a chtěla jsem od dodavatelky 3D kytičkové vinutky, jaké jsem si vygůglila na zahraničních serverech a jaké si dnes můžete na Fleru nakoupit v nepřeberném množství. Jenže Fler tehdy ještě nebyl a youtube bylo v plenkách. Milá paní mi je odmítla vyrobit s tvrzením, že to prý z českého skla nejde udělat a stejně tak rozhořčeně odmítla mou nabídku, že jí zaplatím za to, abych si mohla na týden sednout do dílny k jejím dámám a zkusila okouknout, jak na to, že bych si je vyrobila sama. Slušelo by se této dámě poděkovat, protože to byl ten životní zlomový okamžik, který nasměroval mou energii na zdolání této zdánlivě nepřekonatelné překážky. Netrvalo to ani tak dlouho, dodělala jsem školu a vyrazila na zaučenou do sklářské Mekky na italské Murano.

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
Profesí jsem překladatelka a tlumočnice… můj splněný dětský sen. A přesto teď tak ráda odcházím od překladů či celodenního mluvení ke kahanu, do klidu, kde můžu vypnout a soustředit se jen na titěrné detaily manuální činnosti. Je radost dělat práce, které člověka baví. Umím si zařídit čas na výrobu šperků pro mé zákaznice i na spolupráci s obchodem na Starém Městě.

Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
Vyrábím šperky, jejichž podstatnou částí bývá skleněný solitér – vinutá perla. Říká se tomu tak proto, že vzniká navíjením rozžhaveného skla na kovovou tyčku (mandrel) opatřenou separační hmotou. Když se po vychladnutí sundá z tyčky, máme z toho korálek. Někdy se nazývají taky lampové korálky. Použití výrazu perla namísto korálek (si myslím) má zdůraznit, že se jedná o ruční výrobu, na rozdíl od mačkaných, broušených či jiných korálků strojové výroby. Dnes se perly vinou na kahanu, ale v dávných dobách se používaly lampy plněné olejem. O slávu vinutých perel se postaralo Murano, které je od 14. století chrlí do světa.
Jistě už tušíte, že u mě vinutí skla vyhrálo proto, že jsem odmítla uvěřit tomu, že by korálek s kytičkami nešel z českého skla vyrobit (jistě, že jde), a protože tahat se s vinutými perlami je lehčí, než vláčet se s marmeládami.

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Ráda kombinuji ve šperku vinuté perly s drahými kameny. Vyskládám si sáčky s kamínky a pak zkouším různé možnosti. Má nejoblíbenější sestava je vinuté sklo, stříbro a láva. Je to úžasný lehký kámen, který v létě chladí a v zimě zahřívá.
U vinutých perel na prsten se nechávám inspirovat ročními obdobími a cestami, na které se chystám. Zákaznice mají dost nápadů, co by si přály, a dcera jedné kamarádky mi kreslí návrhy, které se pokouším zrealizovat.

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Důležitá je pro mě zpětná vazba zákaznic. Když se pustím do tvorby něčeho nového, tak to nejdřív proberu s kamarádkou Martou ze střední. Ona byla na začátku tím hnacím motorem, který mě ukecal, že bych měla své výrobky prodávat, a je to takový můj designový poradce.

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Mám ráda vinutkové kolegyně, se kterými mě pojí letitá přátelství: inagro, ka-li, macia vinutky, šárka rooya, i ty, které jsem osobně poznala na sklářském sympoziu, který organizují Lucka z Ateliéru Pimpinela a Romanka alias Pearlriver. Holky jsou skvělé, letos připravují další ročník v srpnu v Českém Krumlově. Určitě vás budou chtít na sympozium pozvat.
Jako marmeládová fanatička musím složit poklonu královně této disciplíny – Monamy. Její marmošky jsou bezkonkurenčně nejlepší. Je s nimi jen ta potíž, že je spořádávám na posezení, takže kynu. Mým posledním objevem na Fleru jsou výborné džemy ze Zlatého vrchu a kdo neochutná jejich pohankové máslové sušenky s čokoládou, prohloupí. Vánoce by nebyly to pravé ořechové bez vánočních přání od Papette a společnost mi dělají obrazy od chucky a cz66.

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Léta jsem si přála mít prsten, který by byl kouzelný, protože by se hodil ke všemu. A voilá, povedlo se: prsten Chantilly jsme stvořily ve trojici. Zlatnice Štěpánka vyrábí stříbrné prsteny na míru, já a šárka rooya vinuté perly pro prstýnek. Říkáme jim chantillky. Vymyslely jsme si výměnný systém nasazení a přišroubování korálku na prstýnek.
Ve světě se prosadil jiný model variabilního prstenu kombinovaného se sklem. Součástí vinuté perly (ring topperu) je matička, která se přišroubovává k prstenu. Nově si zkouším hrát i s touto variantou, protože mít každý den jiný prsten mě nepřestává bavit.

Nosíte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Nosím prsten. Taky ho všude možně fotím a nakazila jsem tím i zákaznice. Dělají mi radost, když mi pošlou hezkou fotku z cest s prstenem s chantillkou. Ukládám je na Pinterestu a Instagramu.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Ráda cestuji. Mám slušně procestovanou Francii a Itálii, díky studiu lotyštiny můžu dobře radit ohledně návštěvy Pobaltí. Nejdobrodružnější cestu jsem podnikla po Tádžikistánu a Uzbekistánu. Kdyby nebylo přišlo arabské jaro, byla by tahle příčka obsazena Jemenem. Tak moc jsem toužila vidět pohádkové San’á na vlastní oči, že jsem se tam cpala na návštěvu ještě ve chvíli, kdy začali evakuovat ambasády. Nejdál jsem byla na Bali. Jela jsem tam na výpravu hledání zdroje balijského filigránového stříbra, které jsem pak několik let komponovala do svých šperků. Založila jsem si na Fleru cestovatelský klub, jehož aktivita, pravda, už usnula, ale bylo prima, vyměňovat si cestovatelské tipy. Díky doporučení v klubu jsem procestovala nádherný Triglavský národní park ve Slovinsku. Zamilovala jsem se tam do hydrospeedu. Nechat se omílat peřejemi je velká zábava, a tak se učím na „stará kolena“ plavat kraul, kdyby mě napadlo si to někdy zopakovat. Po dvouletém tréninku a hektolitrech spolykané vody zaznamenávám dílčí úspěchy. Naposled se mi podařilo stíhat mantu obrovskou asi 30 sekund. Taky se mořím s francouzštinou a pro můj dámský kulturní kroužek plánuji návštěvy evropských operních domů.

Jak vypadá váš ideální den?
Šimrá mě na nose paprsek slunce prosvítající dřevěnou okenicí. Hmmm… příjemný, ale ještě bych spala… pak mi dojde, kde jsem, a vylítnu z postele. Otevřu okno i okenici kýčovitě malinové barvy a zaposlouchám se do klapavého zvuku káry tažené po vydlážděném chodníku pod oknem. Podívám se dolů a vidím, jak z loděk na kanálu vykládají čerstvé ryby a zeleninu pro místní trh. Kanál je úzký, přímo před mým domem ho přetíná obloukový kamenný mostek a na protějším břehu se na mě usmívá kanárkově žlutý dům, vedle něj stojí brčálově zelený a ten další je karmínově červený. Teď po ránu tu je ještě klid, ale přes den se to tu zaplní desítkami turistů. Když se podívám přes červené střechy veselých domečků, vidím moře a v dáli hustě obydlený ostrov s typickou cihlovo-bílou věží se zelenou špičkou – Benátky. Jsem na Buranu, pestrobarevném ostrůvku krajek, protože ubytovací kapacity Murana praskají ve švech. Nevadí, vaporettem – vodním busem – je to coby kamenem dohodil. Vařím si čaj a promýšlím dnešní program. Půjdu pozdravit staré známé a zkusím stihnout navštívit obě avizované výstavy jak v New Murano Gallery, tak tu v Muzeu skla. Proložím je obědem v taverně naproti muranskému chrámu San Marco a večer se půjdu podívat na sklářskou show maester Salvadore a Bubacco. Tak už jen hodit něco na sebe a šup šup, protože jestli něco jezdí na čas a nečeká, tak to je vaporetto.

Jaké máte pracovní plány pro příští rok?
Příští rok je daleko. Pro letošek mám v plánu nespálit se a vyrazit zažít ideální den. V květnu pořádá americká sklářská asociace na Muranu světovou sklářskou konferenci. Všichni se na to moc těší. Budou tam výstavy, workshopy a bude to o intenzivním setkávání lidí, kteří jsou zapálení pro stejnou věc. Zajímavé… mezi nimi si jako pyromanka ani trochu nepřipadám. Bude to nekonečná studnice inspirace, tak mi prosím držte palec, ať to vyjde.
Díky za trpělivost a mějte krásný den!