Aljančič

Smalt byl synonymem pro staré kuchyňské hrnce z dob našich babiček a prababiček. V těch dobách neexistovala lepší ochrana železa před korozí. Nebyly zinkovny ani vyspělá chemie nátěrových hmot, a tak se smaltovaly nejenom kuchyňské hrnce, ale i železná vědra a litinové vany na koupání.

Pravý smalt je "něco" mezi sklem a porcelánem - křemičitá hmota, která má tu vlastnost, že se při vysokých teplotách nataví na kovový podklad a sline v krásný lesklý povrch. Vysokou teplotou se rozumí červený až žlutý žár tavící pece (600 - 900°C).

Nejkvalitnější ze smaltů je smalt šperkový. Může se s ním smaltovat tombak, měď, stříbro nebo zlato. Na jeho vypálený povrch se může keramickými barvítky namalovat obraz a znovu vypálit. Takový obraz, vpálený do smaltu, je věčný. Nevadí mu koupel v moři a nehne s ním sluneční UV záření. Můžete jej na pár set let zakopat do země a ani tam nepřijde o svůj lesk či barvu. Šperkový smalt má celou škálu barev a může mít i různou průhlednost. Poloprůhledné smalty se nazývají opalescentní. Obecně každý smalt se navíc dá ještě brousit a leštit, ikdyž práce je to nesnadná.

Technika smaltu tkví v čištění a přípravě podkladového kovu a stejně tak i v číštění smaltu před jeho použitím. Podkladový kov se nejprve žíhá v peci, aby se uvolnilo napětí vzniklé při jeho válcování nebo ohýbání. Po schladnutí se kov moří v kyselinách, aby se odstranily okuje a nečistoty. Samotný smalt se čistí jinak. Pokud je již namletý, musí se odstranit nejjemnější zoxidovaný podíl.

Jak se vypaluje smalt? Je to alchymie. V peci musí být tak dlouho, aby se roztekl a na povrchu zazrcadlil, ale ne tak dlouho, aby byl přepálený a uhořel. Je třeba zkušenosti a cviku.

Stejně tak, jak mizí smaltovaná vědra, hrnce a vany, zmizelo i množství firem, které smalt vyráběly nebo s ním uměly pracovat. Pravého smaltu je a bude čím dál méně. Jeho nevýhodou je vysoká cena - nejen suroviny, ale i jeho aplikace.

Alternativou ke smaltu jsou polymery. Jsou sice levnější, ale jsou měkčí a nevydrží přímé slunce ani koupání v moři. Práce s nimi je rychlá a snadná. A někteří obchodníci jim také říkají smalt. Pokud nechcete někdy do rodinného pokladu zahrnout plastové náhražky, je třeba na smaltovanou plochu zaměřit svojí pozornost:

1.) Smalt vede lépe teplo než plast. Dotknete-li se ho, je studený - odebírá vaší kůži teplo. Plast naproti tomu více izoluje. Dotyk s akrylátem, epoxidem, polyesterem nebo prostě s uhlovodíkovým polymerem je teplejší.

2.) Smalt je daleko tvrdší než jeho náhražky. Například běžným železem smalt nikdy nepoškrábete. Naopak. Železný hřebík se po smaltu rozmázne a vytvoří černou čárku, kterou můžete kapesníkem otřít. Do epoxidové náhražky však uděláte vryp velmi jednoduše (proto se jí také ve vlastním zájmu vyhněte).

3.) Máte-li lupu, podívejte se s ní na smaltovaný kov a smalt. U pravého vypalovaného smaltu poznáte na jejich rozhraní maličkou zoxidovanou vrstvičku - stopu po pálení. Jde-li o průhledný pravý smalt, ten vám zjeví maličké bublinky, které se při vysoké teplotě z kovu uvolnily oxidací. Náhražka tuto oxidační vrstvu nemá. Přechod kov/polymer je naprosto čistý. Jediná vyjímka z tohoto pravidla je profesionálně provedený smalt na velmi kvalitní zlaté slitině, resp. na ryzím zlatě. Tam oxidační vrstvu nenajdeme.

Nakonec jedna úsměvná zkušenost z klenotnického veletrhu, kde obchodník přesvědčoval o kvalitě smaltu se zapalovačem v ruce a smaltované výrobky "trápil" v jeho plameni. Je to tak. Smalt zapalovačem nespálíte, zato polymery seškvaříte hned. Ale tuto drastickou metodu vám pro její možné destruktivní účinky nedoporučujeme.